740 schodů na kámen

Dvě hodiny východně od Medellínu stojí uprostřed zeleného kraje kámen. Ne skála v hřebeni, ne kopec s kamennou stěnou. Jeden kus žuly, dvě stě metrů vysoký, který trčí z krajiny jako pěst.

Jmenuje se Piedra del Peñol nebo taky Peñón de Guatapé, podle toho, koho se zeptáte, a v tom „podle koho" je půlka příběhu.

Jak to tam vzniklo

Skála je zbytek magmatického tělesa, kterému se říká antioquijský batolit. Hornina vznikla desítky milionů let před dneškem hluboko pod povrchem a zůstala stát, když měkčí okolí odnesl déšť a čas. Domorodí obyvatelé kraje ji brali jako posvátné místo.

Nahoru dlouho nikdo nevylezl, protože stěny jsou hladké a strmé. Až v červenci 1954 to zkusil místní Luis Eduardo Villegas López s dvěma sousedy. Podle vyprávění je vyprovokoval farář poznámkou, že žáby na kámen nelezou. Vylezli po prknech přibitých do svislé pukliny a trvalo jim to pět dní.

Dřevěné schody vydržely do roku 1970, kdy se nahradily betonovými, a ty jsou tam dodnes.

GI

Zespoda je na skálu namalované veliké GI a nikdo ho nedokončil. Mělo tam stát GUATAPÉ, jenže sousední obec El Peñol se ozvala, že kámen patří jí, a malování skončilo u druhého písmene.

Spor o to, čí ta skála je, trvá mezi oběma obcemi dodnes. Je to hloupé a je to k smíchu, jenže jde o peníze: na skálu vyleze každý rok statisíce lidí.

740 schodů

Na nejvyšším schodu je namalovaná číslovka 740. Betonových schodů je při počítání zhruba 715 a k tomu pár desítek na vyhlídkovou věž nahoře. Převýšení je něco přes dvě stě metrů.

Nahoru se jde jedním schodištěm, dolů druhým, užším. Schody mají různou výšku, zábradlí je z trubek, místy je jedno a místy žádné a na některých místech je hned vedle něj propast.

Bezpečák ve mně počítal, kolik lidí se tam mine na půl metru šířky. Když jde nahoru čtyřicet lidí a dolů dvacet, je to místo, kde by se u nás nepohnul ani metr bez zábradlí s dvěma madly a se sítí. Tady se držíte a jdete.

Nahoru se to dá. Dolů je to horší: schody jsou vysoké, kolena to zná a člověk se dívá dopředu a dolů zároveň.

Nahoře

Nahoře stojí věž, restaurace, stánky a vyhlídka na sto osmdesát stupňů.

Ten výhled stojí za těch 740 schodů. Pod vámi se rozpadá jezero na sto zálivů a ostrovů, zeleň končí ve vodě, mezi tím poloostrovy s domky a člunem u břehu. V dálce hořel les a kouř ležel nad vodou v pásu.

Dal jsem si kokosovou zmrzlinu a byla to nejlepší zmrzlina, jakou jsem v Kolumbii jedl.

Gallinazos

Kolem skály krouží černí ptáci s roztaženými křídly, kteří se skoro nehnou. Jsou to kondoři havranovití, tady se jim říká gallinazos, a kdo je viděl nad městem u kontejnerů, ten je má za mrchožrouty. Nad skálou vypadají jinak.

Stěna vyrábí stoupavý proud, oni se do něj položí a plachtí bez jediného mávnutí křídly, deset metrů pod vámi, nad hladinou. Focení tohohle stálo víc času než výstup.

Co se mi tam nelíbilo

Ze skály se udělala pouť. Dole pod schody je Eiffelovka z trubek, obří socha, nafukovací atrakce, stovky stánků se stejným zbožím a značky pro fotku.

Chápu, že z toho lidi žijí. Ale je to přesně ta věc, která místu ubírá: kámen, který tady stál dřív, než tudy prošel první člověk, má u paty lunapark.

Nahoře je to lepší. Když se člověk otočí zády k restauraci a dívá se na vodu, je to jedno z nejhezčích míst, jaké jsem kdy viděl.