Nahoru lanovkou, dolů na arepu

Odpoledne jsem v centru narazil na kolej uprostřed ulice a na vůz, který na ní stál. Vypadal jako tramvaj, ale jel po gumových kolech. Nasedl jsem, protože jsem chtěl vědět, kam to jede, a skončil vysoko nad městem, na kraji svahu, kde už začíná les.

Tramvaj, která má jednu kolej

Tranvía de Ayacucho vyjíždí z centra od stanice San José a stoupá ulicí Ayacucho na východ. Je to jediná tramvaj v Kolumbii a jezdí na gumových kolech; uprostřed má jednu vodicí kolejnici, systém Translohr, takže to zdálky vypadá jako vlak a zblízka jako autobus na kolejničce.

Otevřela se v říjnu 2015. Tramvaje po Ayacuchu jezdily už od roku 1921 a zrušily se v roce 1951, takže se po pětašedesáti letech vrátily do stejné ulice.

Uvnitř je klid, klimatizace a lidi, kteří se vezou domů s nákupem. Ulice kolem je normální medellínská ulice: obchody, dílny, ovoce, motorky.

A pak se to zvedne

Na konečné Oriente se přestupuje na lanovku. Přestup je zdarma, jede se na tutéž jízdenku, projde se turniketem a za dvě minuty visíte v kabině nad střechami.

Linka H má tři stanice, Oriente, Las Torres a Villa Sierra, a otevřela se v prosinci 2016. Pod kabinou se rozjede comuna 8: cihlové domy bez omítky, střechy z vlnitého plechu, schody místo ulic, prádlo, zahrádky, hřiště vklíněné mezi domy, a to všechno na svahu, na kterém by se v Česku nestavělo vůbec.

Jedete pomalu a je ticho. Je to nejbližší pohled na to, jak většina města opravdu žije, jaký může návštěvník mít, a nikdo si ho nemusí kupovat jako zážitek.

Proč tam ta lanovka je

Comuna 8 se jmenuje Villa Hermosa a je to jedna z nejchudších a nejmladších částí Medellínu. Rostla odspodu nahoru bez plánu, z lidí, kteří přišli za prací nebo utekli před násilím na venkově.

Lanovka a tramvaj jsou pokračování toho, čemu se tady říká sociální urbanismus: dovézt do nejhůř dostupné čtvrti dopravu, knihovnu, park a schody s osvětlením a čekat, co to udělá. Cesta, která se šlapala hodinu a půl do kopce, trvá dnes dvacet minut.

Nemyslím si, že lanovka vyřeší chudobu. Ale rozdíl mezi „hodinu a půl pěšky" a „dvacet minut za jízdenku" je rozdíl mezi tím, kdo si může dovolit práci ve městě, a kdo ne.

Nahoře

Na konečné jsem vystoupil a chvíli jen stál. Údolí Medellínu odsud vypadá jako mísa plná města: dole mrakodrapy v centru, kolem svahy poseté domy až k lesu, a nad tím hory.

Vzduch je řidší a chladnější, ulice tišší, lidi zvědaví, ale nikdo si mě nevšímá víc, než je slušné. Jeden kluk se ptal, odkud jsem. To bylo všechno.

Zpátky dolů, na arepu

Když jsem se vrátil do centra, narazil jsem na Plazuelu de San Ignacio a na ní na festival arepy. Bílé stany, kapela, stánky a v každém arepa jinak: se sýrem, s masem, s vejcem, sladká, tenká, tlustá, s omáčkou z rajčat a cibule.

Arepa je kukuřičná placka a v Kolumbii je to základ jídla, ne příloha. Festival na to jde jako na dědictví, ne jako na jarmark: pořádá ho univerzita s Comfamou a s Bankou republiky a je zdarma.

Plazuela sama za to stojí. Na jedné straně kostel San Ignacio, na druhé Paraninfo, tedy staré sídlo univerzity, a mezi tím obrovský strom, ve kterém sídlí kolonie zelených papoušků. Křičí, létají kolem věže a v dutinách kmene mají hnízda. Uprostřed třímilionového města.

V domě u kostela je kavárna El Bohemio de Clausura: dlaždice, zelené zdi, ventilátory pod stropem, lidi s notebooky a káva, po které jsem se probral.

La Pascasia

Pár kroků odtud stojí dům, který zvenku nevypadá na nic. Uvnitř je La Pascasia: kavárna, knihkupectví, galerie a v suterénu koncertní sál s jevištěm, na kterém právě zkoušela kapela.

Je to kulturní dům spolku Música Corriente, čtyři patra, dvůr s rostlinami, chodby, dlouhé stoly, na kterých se dá pracovat. Nikdo po vás nic nechce.

Tohle je věc, kterou bych v centru, o kterém mi radili nechodit, nečekal ze všeho nejmíň.

Pěšky domů

Z centra do Conquistadores je to hodina chůze. Šel jsem přes Parque de las Luces, plochu s třemi sty betonovými sloupy, které se po setmění rozsvítí.

Stálo tady sto let tržiště Guayaquil, srdce obchodu celého kraje, a když se v devadesátých letech odstěhovalo, zůstala z náměstí nejhorší adresa v Medellíně. V roce 2003 vyhrál soutěž na jeho proměnu architekt Juan Manuel Peláez s návrhem, jehož heslo znělo, že Medellín je světlo. Sloupů je tři sta a nejvyšší mají čtyřiadvacet metrů. Otevřelo se to v roce 2005.

Ve tmě jsem pak šel po chodníku podél velké tepny, kolem mě proud světel a nad tím hory. Nebál jsem se ani jednou. Doma jsem byl pozdě večer a nohy to věděly.

Za jeden den: metro, tramvaj, lanovka, palác, muzeum, katedrála, trh, festival, koncertní sál a hodina chůze nocí. Za dopravu jsem utratil pár desítek korun.