Bucket list

Přírodní pyramida u Venecie, kterou je vidět z cesty z Jardínu do Medellínu. Vypadá jako stavba, ale je to kus horniny, který zvětrávání ořezalo do trojbokého jehlanu, a považuje se za největší přírodní pyramidu na světě.

Nahoru vede strmá stezka, takže z výletu je rovnou výstup. Tohle je ta hora, kterou pokaždé vidím z okna autobusu a pokaždé si říkám, že tam jednou vylezu.

Mramorový kaňon se zelenou řekou tři hodiny na východ od Medellínu. Voda je průzračná, stěny porostlé lesem a mezi nimi létají modrásci morpho, ti velcí kovově modří motýli, kvůli kterým tam vlastně chci.

Spí se v chatách bez čtvrté stěny přímo nad řekou, takže se usíná při jejím zvuku.

Městečko v kávových kopcích, o kterém se mluví míň než o Jardínu, a právě proto. Vyrábí se tam carriel, ta kožená brašna s deseti přihrádkami, kterou nosí paisové přes rameno.

Nad městem je kopec s výhledem na celé údolí Cauky a cesta k němu vede mezi kaktusy a bambusem.

Bývalé hlavní město Antioquie, dvě hodiny na severozápad a o deset stupňů tepleji než Medellín. Dlažba, bílé zdi, koloniální kostely a horko, ve kterém se chodí pomalu.

Kousek za městem visí přes řeku Cauku most z roku 1895, který byl ve své době nejdelší v Jižní Americe.

Jeskyně nad Jardínem, do jejíhož stropu se propadl otvor, a tím otvorem padá vodopád rovnou dovnitř. Světlo jde shora spolu s vodou a dole se dá stát pod ním.

V Jardínu jsem byl, tohle jsem si nechal. Vede tam cesta na koni nebo terénním autem a poslední kus se jde pěšky.

Údolí u Salenta, ze kterého trčí voskové palmy vysoké přes šedesát metrů. Je to kolumbijský národní strom a nikde jinde takhle neroste: tenké bílé kmeny stojí v mlze jako sloupy, kterým někdo sebral střechu.

Tohle je ten palmový háj, kvůli kterému do Kolumbie jezdí půlka fotografů světa, a nezdá se mi, že by přeháněli.

Druhé údolí voskových palem, o kterém skoro nikdo neví. Leží v Caldasu u Norcasie a má se za to, že je to největší háj voskových palem na světě.

Nevede sem asfalt a nestojí tu stánky. Kdo chce ten obraz bez fronty lidí v půjčených holínkách, jede sem místo do Cocory.

Souměrný sopečný kužel s ledovcem na vrcholu, pět tisíc dvě stě dvacet metrů. Výstup trvá tři až čtyři dny přes páramo a horké prameny, poslední noc se vyráží ve dvě ráno.

Tohle je ta vysoká hora, kterou chci zdolat, ne obejít. Zatím nejvýš jsem byl na Arví ve dvou tisících čtyřech stech.

Národní park Los Nevados, kde se nad čtyřmi tisíci metry jde po popelu mezi frailejony. Santa Isabel přišel skoro o celý ledovec a je to nejrychleji mizející místo v zemi.

Chci ho vidět, dokud tam ještě něco bílého zbývá. Odhady mluví o pár letech, ne desetiletích.

Horké prameny přímo pod vodopádem u Santa Rosa de Cabal. Studená voda z hor padá vedle bazénů, ve kterých se sedí ve čtyřiceti stupních.

V kávové oblasti je v horách večer zima a mlha, takže je to půlka důvodu, proč tam jet.

Rezervace nad Manizales, kde se dá vidět kolem tří set šedesáti druhů ptáků. Slavná je hlavně mravenčíky, kteří jinde z podrostu nevylezou.

Chodí se za rozbřesku s dalekohledem a zbytek dne mlží. Není to voliéra, je to les, ve kterém někdo ví, kam se dívat.

Barevné městečko v kávové oblasti, kterému Salento odvedlo turisty a ono zůstalo samo sebou. Dřevěné balkony, okenice v pěti barvách na jednom domě a kavárny, kde se pije to, co roste za městem.

Z vyhlídkové věže nad městem jsou vidět tři kraje najednou.

Osm milionů lidí ve dvou tisících šesti stech metrech, tedy město, kde se první den chodí pomalu a dýchá se nosem.

Chci La Candelarii s koloniálními dvorky, Muzeum zlata, které je svého druhu nejlepší na světě, tržnici Paloquemao brzy ráno a nedělní ciclovíu, kdy se sto kilometrů ulic zavře autům.

Kopec s kostelem nad Bogotou, tři tisíce sto padesát dva metry. Nahoru vede lanovka, zubačka a taky schody, po kterých ráno běhají místní.

Odshora je vidět, jak se město táhne do roviny, dokud nezmizí v oparu. Hranici nemá, jen se rozpustí.

Katedrála vytesaná do solného dolu sto osmdesát metrů pod zemí. Chodby s křížovými zastaveními, modré nasvícení a ticho, jaké v kostele nahoře nebývá.

Sůl se tady těžila od dob Muisků, dávno před příchodem Španělů, a kdo si olízne stěnu, pozná to.

Kruhové jezero v kráteru, do kterého Muiskové házeli zlato při obřadu, ze kterého vznikla legenda o El Doradu. Nový náčelník se pokryl zlatým prachem a vplul doprostřed na voru.

Španělé jezero třikrát zkoušeli vypustit a jednou kvůli tomu rozřízli stěnu kráteru. Ta rýha je tam dodnes.

Největší dlážděné náměstí v Jižní Americe a kolem něj bílé koloniální domy, na kterých se od šestnáctého století skoro nic nezměnilo.

Kolem města jsou suché kopce, fosilie mořských ještěrů v místě, kde teď není žádné moře, a modré tůně, které zbyly po těžbě písku.

Kamenné městečko v Boyace, kterému se říká nejhezčí vesnice země, a přesto tam skoro nikdo nejezdí. Šije se v něm většina kolumbijských fotbalových míčů, ručně, po domech.

Hned za městem začíná páramo Ocetá, o kterém se mluví jako o nejkrásnějším páramu na světě.

Nejvyšší vodopád Kolumbie, pět set devadesát metrů, a je hodinu a půl od Bogoty. Jde se hodinu mlžným lesem, ve kterém rostou stromové kapradiny.

Pak stojíte pod stěnou vody, ze které dole zbývá jen mlha. Kus níž je druhý vodopád, kterému se říká El Chiflón.

Páramo nad Bogotou, ze kterého teče voda pro celé město. Rostou tam frailejony, ty stříbrné rostliny, které vypadají jako lidé v kožichu a za sto let vyrostou o metr.

Žijí tam medvědi brýlatí, i když je skoro nikdo nevidí. Chodí se s povolením a skoro vždycky v mlze.

Pískovcové městečko, kterému se často říká nejhezčí v Kolumbii, a tentokrát to nejspíš sedí. Zlatavé zdi, dlažba z jednoho lomu a okenice, které se v poledne zavírají.

Odsud vede stará kamenná cesta Camino Real do vesnice Guane, pět kilometrů z kopce mezi kaktusy a kozami.

Kaňon hluboký přes dva kilometry, přes který vede šest kilometrů dlouhá lanovka, nejdelší v zemi. Suchá krajina s kaktusy a kozami, do které řeka zařízla rýhu, jakou by v tropech nikdo nečekal.

Z hrany se lítá na padáku a je to jedno z nejlepších míst na světě, kde se to dá.

Sto osmdesát metrů vody padající do zeleného jezírka, do kterého se dá skočit. Hodina chůze od San Gilu a je to ten druh vodopádu, ke kterému se dá dojít v teniskách.

Po stěně vedle vody se dá slaňovat, jestli je někomu málo se dívat.

Červený potok u Guadalupe, ve kterém voda vyhloubila desítky kulatých děr velkých tak akorát na jednoho člověka. Sedí se v nich jako ve vířivce vytesané do skály.

Je to tři hodiny od nejbližšího turistického města a ví o tom málokdo, i mezi Kolumbijci.

Nejvyšší vrchol Sierra Nevada del Cocuy, pět tisíc tři sta třicet metrů, a jedna z posledních opravdových ledovcových hor v zemi. Pod ním leží řetěz jezer a skalních věží, kterému se říká kolumbijské Himálaje.

Park bývá zavřený, protože je posvátný pro U'wy a ledovec ustupuje. Chci tam, dokud to jde.

Nejstarší dochované město Jižní Ameriky, založené v roce 1525, a základna pro všechno, co je kolem: Tayronu, Mincu a Ztracené město.

Samo o sobě je horké, hlučné a trochu odřené, ale západy slunce nad zátokou a rybí trh to vyrovnají. Umřel tu Bolívar.

Národní park, kde džungle končí až v příboji. Mezi zátokami se chodí pěšky po kořenech, na pláži Cabo San Juan se spí v houpací síti a v korunách nad hlavou řvou vřešťani.

Karibská pláž, jak by měla vypadat: bez betonu, s pralesem za zády. Ne všude se dá plavat, proudy jsou tam zrádné.

Z Mincy se dá vyjít na Cerro Kennedy, kterému místní říkají Cerro Nuevo Mundo. Za dobrého rána je odtamtud vidět zasněžené vrcholy Sierra Nevady a zároveň Karibik.

Hora, ze které je vidět moře, a to ve třech tisících metrech. Jinde v Kolumbii to nejde.

Teyuna, kamenné město Tayronů v Sierra Nevadě, postavené kolem roku 800, tedy o šest set let dřív než Machu Picchu.

Jde se k němu čtyři dny džunglí, několikrát se brodí řeka a spí se v hamakách. Na konci je tisíc dvě stě schodů a kruhové terasy v mlze. Území patří Kogiům a bez nich se tam nesmí.

Poušť, která končí v Karibiku, na území Wayúu na severním cípu kontinentu. Rezavá zem, tyrkysová voda, ani jeden strom a spaní v síti pod přístřeškem.

Odsud se jede ještě dál na Punta Gallinas, nejsevernější bod Jižní Ameriky, kde duna padá rovnou do moře.

Hradby, barevné balkony a nejfotografovanější město země. Je to profláknuté a drahé, to se nedá popřít.

Zároveň jsou to nejlépe zachovalé koloniální hradby v Americe a čtvrť Getsemaní večer, kdy se na náměstí tančí a nikdo za to nechce peníze, za tu daň stojí.

Rybářská vesnice na karibském pobřeží, kde se místo hotelů staví hamaky mezi palmy. Odsud se jede na Islas de San Bernardo.

V noci ve vodě svítí bioluminiscenční plankton a na ostrůvku Santa Cruz del Islote žije tisíc dvě stě lidí na ploše necelých dvou fotbalových hřišť.

Dvě vesnice úplně na hranici s Panamou, kam nevede žádná silnice. Létá se tam malým letadlem nebo se pluje lodí a mezi nimi se chodí přes kopec džunglí.

Korálové útesy, žádná auta a konec mapy. Za hřebenem už je Panama a dá se tam dojít pěšky.

Koloniální město na břehu Magdaleny, které zůstalo stát, když se řeka posunula a obchod odjel jinam. Právě proto se nezměnilo.

Filigránské zlatnictví, bílé zdi a ticho, ve kterém se natáčela Kronika ohlášené smrti. Bolívar o něm řekl, že za nezávislost vděčí Mompoxu.

Bahenní sopka vysoká patnáct metrů, do jejíhož kráteru se leze po dřevěném žebříku. Uvnitř se plave v teplém šedém bahnu, které je tak husté, že se v něm nedá potopit.

Je to absurdní a přesně proto to chci zkusit. Umýt se chodí do laguny kousek vedle.

Černé pláže Chocó, kde džungle padá rovnou do oceánu a nejbližší silnice je za horami. Od července do října sem připlouvají keporkakové rodit mláďata a je je vidět z pláže.

Do horkých pramenů se chodí džunglí a k moři se sestupuje po přílivu. Chocó je nejdeštivější místo na světě, takže se počítá s vodou shora i zdola.

Zátoka u Buenaventury, kam se každé léto sjíždí keporkakové ve stovkách. Vyplouvá se malými loďkami a velryby skáčou tak blízko, že je slyšet, jak dopadnou na hladinu.

Je to nejjistější místo v Kolumbii, kde je uvidět, a zároveň nejsnazší: z Cali se tam dá dojet za den.

Národní park, kde mangrovy, korálové útesy a mlžný les leží vedle sebe v jedné zátoce. Velryby si ji vybírají k porodu, protože je klidná a mělká.

Spí se v chatách nad vodou a mangrovy se procházejí po dřevěné lávce. Je to jedno z míst, kde je Kolumbie nejmíň dotčená.

Ostrov, který byl do roku 1984 trestnicí pro nejtěžší případy, a dnes je národním parkem. Zbytky cel prorůstá džungle.

Kolem plavou velryby a želvy, pod hladinou jsou útesy s žraloky a v lese žije jedna z nejvyšších koncentrací jedovatých hadů na světě. Proto se tam chodí jen po značených cestách.

Vesnice u ústí Loretoyacu do Amazonky, kde nesmí jezdit auta a odpad se třídí od doby, kdy to jinde v zemi nikoho nenapadlo. Chodí se pěšky a je slyšet les.

Odsud se jede na jezero Tarapoto za růžovými delfíny. Tohle je to hezké místo v Amazonii, které hledám: ne Leticia, ale tahle vesnice o dvě hodiny dál po proudu.

Národní park na severním břehu Amazonky, kde se chodí po visutých lávkách v korunách stromů, pětatřicet metrů nad zemí.

Žijí tam nejmenší opičky světa, kosmani zakrslí velcí jako dlaň, přes pět set druhů ptáků a taky velcí ara, kteří přelétají nad řekou po dvojicích. Do lesa se jde vždycky s někým, kdo v něm vyrostl.

Řeka, která na pár měsíců v roce zčervená. Na dně roste vodní rostlina macarenia clavigera a když je vody a světla právě tak, je koryto červené, žluté, zelené a modré zároveň.

Mimo sezónu je to obyčejná průzračná říčka, takže se tam nejezdí kdykoli. Leží v Serranía de la Macarena, kde se stýká Amazonie, Andy a llanos.

Ranč v Casanare velký jako malý okres, který majitelé před desítkami let přestali využívat jako pastvinu a udělali z něj rezervaci.

Jezdí se po savaně za kapybarami, mravenečníky, anakondami a hejny ara ararauna, těch modrožlutých papoušků, kteří tam sedí na palmách po desítkách. Kdo chce v Kolumbii vidět zvířata, jede do llanos, ne do Amazonie: v savaně je vidíte, v pralese je jen slyšíte.

Tři žulové kopce trčící z pralesa nad řekou Inírida, kus Guyanského štítu a jedna z nejstarších hornin na planetě.

Na nejmenší z nich se dá vylézt zhruba za hodinu a shora je vidět jen les a voda do všech stran. Je to jedno z nejhůř dostupných míst v zemi a taky jedno z nejkrásnějších.

Světové hlavní město salsy, kde se tančí v úterý večer stejně jako v sobotu, a kde se to učí děti dřív než psát.

Horké, hlučné a nejmíň uhlazené z velkých kolumbijských měst. Nad ním stojí Cristo Rey a kopec Tres Cruces, na který místní ráno běhají místo posilovny.

Vesnice v pacifickém pralese, do které se jezdí po kolejích na vozících poháněných motorkou. Místní si je sestavili sami, protože vlak přestal jezdit a silnice tam žádná není.

Řeka je tak průzračná, že je vidět dno tři metry pod hladinou, a plave se po proudu s duší od pneumatiky.

Červená a šedá polopoušť rozřezaná roklemi, dvě hodiny od Neivy. Ve skutečnosti je to suchý tropický les, ale vypadá to jako Arizona.

Ve dne je přes čtyřicet stupňů, v noci je nebe tak čisté, že tam stojí observatoř. Chci tam spát venku a dívat se nahoru.

Největší soubor megalitických soch v Jižní Americe, pět set kamenných postav rozesetých mezi kopci nad kaňonem Magdaleny.

Nikdo přesně neví, kdo je vytesal ani proč. Kolem jsou kávové farmy a mezi sochami se dá jezdit na koni celý den.

Čtyři sta metrů volného pádu do zeleného kaňonu, jeden z nejvyšších vodopádů v zemi. Je hodinu od San Agustínu.

Vidí se z protějšího svahu, takže je poznat celý najednou, od hrany až po mlhu dole. To se u vysokých vodopádů skoro nestává.

Činná sopka v Caucké kordilleře, na kterou se dá vyjít za jeden dlouhý den. Nahoře je kráter, ze kterého jde síra, a je z něj vidět řetěz dalších sopek.

Pod ní jsou horké prameny a stanice, kde vypustili zpátky do přírody kondory. Když se štěstí sejde, jsou vidět z cesty.

Kráterové jezero barvy zeleného skla v sopce Azufral u Túquerres. Barvu dělá rozpuštěná síra a mění se podle toho, jak svítí slunce.

Je to skoro na hranici s Ekvádorem a jezdí tam hlavně místní. Nahoru se jde tři hodiny přes páramo a poslední kus po sopečném písku.

Jezero u Pasta s dřevěnými domy s vysokými štíty a květinami v oknech, které vypadají, jako by je někdo přenesl z Alp.

Uprostřed leží ostrov Corota, jeden z nejstarších chráněných mlžných lesů v zemi. Převezou vás tam za pár tisíc pesos a je to hodina chůze po lávce mezi stromy.

Novogotický kostel postavený jako most přes rokli, sto metrů nad říčkou Guáitara. Vypadá jako výmysl, ale stojí tam od roku 1949.

Chodí k němu poutníci z celé Ameriky a na skále za oltářem je obraz, o kterém se tvrdí, že tam nikdo nemaloval. Je to poslední zastávka před ekvádorskou hranicí.

Vodopád u Mocoy v Putumayu, kde voda padá přes hranu do prázdna a nad tou hranou se dá sedět s nohama přes okraj.

Cesta k němu vede řekou a přes kořeny a trvá dvě hodiny. Putumayo je kraj, kde Andy končí a začíná Amazonie, a je to na něm vidět z každého kopce.

Korálový ostrov, který leží blíž Nikaragui než Kolumbii a kolem kterého má moře sedm rozlišitelných odstínů modré.

Mluví se tam kreolsky, poslouchá reggae a jí se ryba s kokosem. Objede se na skútru za jedno odpoledne a nejhezčí kousek je laguna u Rocky Cay, kde se dá jít do moře pěšky sto metrů daleko.

Menší a tišší sestra San Andrése, dvě hodiny katamaránem nebo dvacet minut letadlem. Kolem ní leží třetí největší korálová bariéra na světě.

Na kopec Peak se vyjde za dvě hodiny a je odtamtud vidět celý ostrov. Po hurikánu Iota v roce 2020, který srovnal skoro všechny domy, se ostrov postavil znovu.

Rampa nad Bellem ve dvou tisících čtyřech stech metrech, odkud se startuje přímo nad údolí Aburrá. Vidět Medellín shora bez okna letadla mezi sebou a městem je něco jiného než z lanovky.

Je to půl hodiny od bytu, takže je to nejdostupnější dobrodružství na celém seznamu a nejdýl odkládané.

Čtvrtý až pátý stupeň obtížnosti a jedna z nejlepších řek na kontinentu. Jede se u San Gilu, tedy v kraji, kde se dělá adrenalinový turismus poctivě a dlouho.

Kaňon je hluboký a mezi peřejemi je ticho, které se do videí nevejde.

Chci si zkusit, co obnáší jeden den práce recolectora: koš u pasu, svah, na kterém se nedá stát rovně, a platba za kilo zralých třešní.

Kávu tady pije každý a o té práci mluví málokdo. Bez toho dne bych o kávové oblasti psal jenom to, co je vidět z terasy.

Vítr od prosince do března fouká v Guajiře skoro bez přestávky a laguna u Cabo de la Vela je mělká a plochá jako stůl.

Spí se v síti pod přístřeškem na území Wayúu, elektřina jde z generátoru a přes den se jenom lítá po vodě. Nic z toho nepotřebuje asfalt.

Skalní ostrov pět set kilometrů v Pacifiku, památka UNESCO a jedno z mála míst na světě, kde se dají vidět hejna kladivounů v řádu stovek kusů.

Je to nejnáročnější a nejdražší položka celého seznamu a asi na ni budu šetřit roky. Taky proto tady je.

Osmdesát kilometrů stoupání bez jediného sjezdu, z Mariquity ve čtyřech stech devadesáti metrech na sedlo Letras ve třech tisících šesti stech sedmdesáti devíti. Považuje se to za nejdelší souvislé asfaltové stoupání na světě.

Nejsem závodník a nejspíš to pojedu na dvakrát. Ale je to hora, na kterou se dá vyjet po svých, a přesně o to mi jde.

Pískovcové stěny nad savanou ve dvou tisících šesti stech metrech, kde kolumbijské lezení začalo. Cest jsou tam stovky, od prvního odpoledne s instruktorem po věci, které si nezkusím nikdy.

Lézt ve dvou tisících šesti stech je jiná práce než doma na Moravě a chci vědět, o kolik.

Práce v llanos je vlastní kultura: koně, dobytek, joropo po setmění a lidi, kteří v savaně vyrostli. Vaquería se dělá v suchu, kdy se stáda přehánějí za vodou.

Chci vidět, jak se pracuje v krajině, která je plochá až k obzoru a přitom není prázdná.

Kolumbie má nejvíc druhů ptáků na světě, kolem devatenácti set, a několikrát za sebou vyhrála celosvětové sčítání s výsledkem přes patnáct set druhů za jeden den.

Tohle je jediná položka bez bodu na mapě, protože se odehrává po celé zemi naráz. Chci na ní být, a je jedno kde.

Pěstitelé ze Santa Eleny nesou na zádech dřevěné rámy s květinami, které váží i sedmdesát kilo, a jdou s nimi celou trasu průvodu. Vzniklo to z toho, jak se květiny do města nosily k prodeji.

Santa Elena je zároveň místo, odkud teče voda do půlky východního Medellínu. To spojení jsem si uvědomil, až když jsem psal o racionování.

Noční průvody v bílém městě se drží nepřetržitě od roku 1556 a UNESCO je vede jako nehmotné dědictví. Nesou se dřevěné podstavce se sochami, každý má svoje nosiče a svoje pravidlo.

Nejsem věřící a stejně to chci vidět. Je to nejstarší nepřerušená věc, kterou v téhle zemi můžu zažít.

Průvod jeepů Willys naložených tak absurdně vysoko, že se to nedá popsat bez fotky: nábytek, pytle kávy, slepice, celá domácnost na jednom voze z války.

Má to kategorie a pravidla a soutěží se v tom. Je to nejlepší možná ukázka toho, jak se v kávové oblasti vozí všechno.