Popeláři v Medellínu

Ve čtvrtek ráno jsem šel pro kafe a zastavil mě popelářský vůz. Ne tím, že by mi stál v cestě: tím, jak vypadal.

Bílo zelený, čistý, s velkým nápisem přes celý bok. „A tu lado brilla nuestra Tacita de Plata." Po tvém boku září náš stříbrný šálek. Doma mi popelářské auto nikdy nepřipadalo jako něco, na co se dívám. Tady jsem si ho vyfotil ze čtyř stran.

Tacita de Plata, stříbrný šálek, je přezdívka Medellínu z druhé poloviny minulého století. Město ji dostalo za čistotu ulic a parků a za to, že leží v údolí jako v misce. Napsat tuhle větu na popelářský vůz je drzost i program zároveň: vozidlo, které sváží nepořádek, se veze pod nápisem o tom, že tohle město je čisté.

Co to je za auto

Podvozek Kenworth, nástavba od kolumbijské Fanalcy, korba z otěruvzdorného plechu Hardox. Vozové číslo 629, značka FWM 224, Medellín. Provozovatel je Emvarias, městská firma ze skupiny EPM, tedy z téhož podniku, který ve městě dodává elektřinu, vodu a plyn.

To je první rozdíl proti domovu. Svoz odpadu tady není zakázka pro soukromou firmu vysoutěženou na čtyři roky, je to veřejná služba jedné městské skupiny, a je to na tom vidět. Vozy jsou stejné, čisté a nové.

Flotila se totiž vyměnila naráz. Pro zavedení třetího svozového dne dostalo Emvarias sedmapadesát nových vozů, které ve dvou směnách zvládnou přes 1 300 tun denně, jezdí na zemní plyn a plní Euro VI. Na konci roku 2025 k nim přibylo dalších patnáct svozových vozů, šest malých nakladačů a dva zametací stroje.

Popelářský vůz na plyn v centru města, který nekouří a je slyšet míň než dieselový, není detail. Medellín leží v úzkém údolí, kde se vzduch přes den nemá kam ztratit, a kvalita ovzduší je tu veřejné téma číslo jedna.

Kolik toho město vyprodukuje

Medellín sveze zhruba 2 500 tun odpadu denně ze šestnácti comun a pěti venkovských corregimientos. Ze samotných domácností je z toho asi 1 110 tun za den.

Zajímavé je složení. Z toho, co domácnosti vyhodí, je 13,2 procenta, tedy asi 146 tun denně, materiál, který se dá recyklovat, a 56,6 procenta, tedy zhruba 628 tun denně, bioodpad. Dohromady je to sedmdesát procent, které nemusí skončit na skládce, a přesto tam z valné části končí.

Tohle číslo je celý příběh odpadového hospodářství v jedné větě, a platí skoro všude na světě. Problém není v tom, že by odpad nešel využít. Problém je, že se nerozdělí ve chvíli, kdy vzniká.

Kam to jede

Skládka se jmenuje La Pradera a leží v obci Donmatías, asi 57 kilometrů severně od Medellínu. Otevřela 6. června 2003, má 382 hektarů a bere odpad z Medellínu a dalších více než třiceti sedmi obcí Antioquie. Denně jí přijede přes 3 500 tun.

Provozuje ji taky Emvarias. Skládkový plyn se jímá a spaluje ve dvou hořácích, takže z metanu zůstane oxid uhličitý, což je z hlediska skleníkového účinku výrazně lepší obchod. Výluh se čistí ultrafiltrací.

Kapacita byla vážný problém. Skládce docházelo místo a nová kazeta se povolovala roky. Kazeta jménem La Piñuela se nakonec otevřela 17. září 2025 a prodloužila životnost skládky zhruba o osm let.

Osm let. Na odpadové hospodářství města s dvěma a půl miliony obyvatel je to hodně krátká lhůta, a je to přesně ten důvod, proč tu radnice tlačí na třídění tak, jak tlačí.

Jak se tady třídí

Kolumbie má od 1. ledna 2021 jednotný barevný kód pro celou zemi, zavedený rezolucí ministerstva životního prostředí číslo 2184 z roku 2019. Tři barvy, ne deset.

Bílá je na to, co se dá využít: papír, lepenka, sklo, kovy, čisté plasty. Zelená je na bioodpad, tedy zbytky jídla a všechno, co se rozloží. Černá je na zbytek, který se využít nedá: použité kapesníky, ubrousky, metalizované papíry, lepenka od jídla.

Tři pytle místo pěti popelnic je systém stavěný pro město, kde velká část lidí bydlí v bytě a nemá kam postavit řadu nádob. Tady se odpad nevynáší do kontejneru na rohu, ale dává se ven před dům v pytli, v době, kdy jede vůz.

A na to jsou hodiny. Odpad se smí vystavit nejdřív tři hodiny před svozem, ne dřív, protože jinak si ho v noci rozcupují psi a lidi, co v pytlích hledají materiál. Harmonogram je po barriích a po comunách, dá se najít v mapě na webu Emvarias, a mění se: od června 2026 se posunuly časy v comunách 1 až 7, tedy Popular, Santa Cruz, Manrique, Aranjuez, Castilla, Doce de Octubre a Robledo. Někde se sváží v pondělí a ve čtvrtek mezi sedmou a devátou večer, jinde tytéž dny odpoledne mezi jednou a třetí.

Připadá mi to jako maličkost, dokud si člověk nepředstaví, co to znamená. Musíte vědět, kdy před váš konkrétní dům jede auto, a musíte být v tu dobu doma nebo mít domluveného vrátného. V domě s vrátnicí, což je tady u lepších adres standard, to řeší vrátný. Kdo bydlí sám v přízemním domě v kopci, to řeší sám.

Ruta Recicla a lidé, kteří sbírají

Vedle běžného svozu jezdí od roku 2017 zvláštní linka jen na využitelný odpad. Jmenuje se Ruta Recicla a nepokrývá celé město: jezdí v Belénu, La Floresta, Laureles, v centru a v El Pobladu. V obytných zónách jednou týdně mezi šestou ránem a druhou odpoledne, v barové části El Poblada od pondělí do soboty v noci mezi devátou večer a pátou ráno, protože tam se odpad vyrábí v jinou dobu.

Berou papír, sklo, plasty, lepenku a čisté plechovky od nápojů a jídla.

Druhá polovina systému nejsou auta, ale lidé. Recuperador de oficio, doslova povoláním sběrač, je tady oficiální profese. Město eviduje 4 782 těchto lidí ve 24 organizacích. Chodí po ulicích s ručním vozíkem, otevírají pytle a berou si z nich, co má cenu.

Až sem by to byl obrázek, jaký zná každý, kdo někdy byl v Latinské Americe. Zajímavé je, co s tím udělal stát.

Ústavní soud rozhodl, že tihle lidé dělají veřejnou službu, a nařídil vládě, aby za ni zavedla platbu. Od července 2017 je proto na účtu za služby v Medellínu zvláštní položka za využití odpadu, a peníze z ní jdou organizacím sběračů zapsaným v registru poskytovatelů veřejných služeb. Tarif se počítá jako součet nákladů na sběr a svoz a nákladů na uložení v obci, kde se sběr děje. První dostaly zaplaceno družstva RECIMED, které má kolem sedmi set padesáti členů, a ARRECICLAR. Do roku 2018 už to bylo třináct družstev.

Neznám v Evropě obdobu, kde by neformální sběrači dostávali platbu z veřejného tarifu za to, co odkloní ze skládky. Můžeme se bavit o tom, jestli je to dost peněz. Ale je to systém, který uznal existující realitu a napojil ji na financování, místo aby ji zakázal.

Oko bezpečáka

Neviděl jsem tu partu při práci, viděl jsem prázdné auto na ulici, takže tohle je úvaha, ne kontrola.

Ale svoz odpadu patří celosvětově mezi nejnebezpečnější profese vůbec, a to bez ohledu na zemi. Ta rizika jsou pořád stejná: pohyb kolem couvajícího vozidla, provoz na ulici v době, kdy je auto stojící překážkou, ruční manipulace s břemenem neznámé váhy a neznámého obsahu, ostré předměty v pytli, biologické riziko, hluk, a u lisovací nástavby ještě stroj, který má sílu na to, aby stlačil odpad.

Systém s pytli na chodníku, jaký je tady, přitom některá rizika zhoršuje a jiná zlepšuje. Zhoršuje ruční manipulaci: pytel se musí zvednout ze země, ne vyklopit z nádoby, a nikdo neví, co v něm je. Zlepšuje ale to, s čím se u nás pracovníci perou nejvíc, totiž tahání těžkých nádob přes obrubníky a špatný povrch.

Co mě zaujalo prakticky: vozy jsou nové. Nový vůz znamená funkční couvací kameru, funkční osvětlení, nástupní stupačky v pořádku a nouzové vypnutí lisu, které opravdu vypne. Vyměnit flotilu naráz je zásah do bezpečnosti práce, i když se prodává jako ekologie a i když to tak nikdo nepojmenuje.

Proč o tom vůbec píšu

Protože je to věc, na kterou doma nekoukám.

V Česku vím, že popelnice se vyveze ve středu, a víc mě to nezajímá. Tady jsem se během jednoho dopoledne dozvěděl, že město má osm let na to, aby vymyslelo, kam bude vozit odpad, že sedmdesát procent toho, co lidi vyhodí, tam vozit nemusí, a že ti, kteří tenhle rozdíl vlastníma rukama snižují, dostávají zaplaceno z položky na účtu za vodu.

A že popelářský vůz může mít na boku napsáno, že město, ve kterém jezdí, je stříbrný šálek.