Kde bydlím: Conquistadores

Když jsem sem přijel, netušil jsem, že si vyberu čtvrť, o které nikdo nepíše. A po pár týdnech vím, že to byla ta nejlepší náhoda celého stěhování.

Jmenuje se Conquistadores, oficiálně barrio 1105 v comuně 11 Laureles-Estadio. Leží v klínu mezi Avenidou Bolivariana, řekou Medellín a Avenidou 33. Turista se sem nedostane, protože tady není co odškrtnout. Bydlí se tu.

Ráno začíná psy

První věc, které si tu člověk všimne, je množství psů. Ne dva na ulici, ale nepřetržitý proud: velcí, malí, staří, v postrojích, v košíkách, ve dvojicích, na dlouhých vodítkách. K tomu lidi, kteří je venčí od šesti ráno do desíti večer.

A tady přijde to, co mi jako Čechovi nesedělo do hlavy: na chodnících nic není. Žádné bobky, žádné sáčky pohozené vedle koše, nic. Lidi po psech uklízejí, aniž by se u toho někdo díval.

Kromě toho, že se po tom dobře chodí, to o čtvrti něco říká. Ulice, po které se od rána do večera někdo prochází, je ulice, kde se pořád někdo dívá. A to je nejlevnější a nejúčinnější bezpečnostní opatření, jaké město může mít.

Zeleň, která tu není náhodou

Palmy mezi domy, stromy v ulicích, balkony obrostlé tak, že místy nejde poznat, kde končí zábradlí a začíná zahrada. Kdo přijede z Evropy, má chuť to připsat podnebí.

Jenže část z toho je práce. Medellín od roku 2016 staví zelené koridory, tedy pásy stromů a rostlin podél tepen a potoků. Vysadilo se při tom skoro 880 tisíc stromů a dva a půl milionu menších rostlin, ve vysazených koridorech klesla průměrná teplota vzduchu z 31,6 na 27,1 stupně a povrchová teplota o víc než deset stupňů. Zaškolilo se přitom přes sto zahradníků z chudších čtvrtí.

To není ozdoba, to je klimatizace pro celé město. A jde po ní jít pěšky.

Most, park a socha, u které se dá stát

Kousek odsud teče řeka a přes ni vede most. Na druhé straně je Park bosých nohou, tedy plochy s pískem, vodou a bambusem, po kterých se opravdu chodí naboso, a nad ním skleněná budova EPM s vodou kolem dokola.

Kolem řeky je Parques del Río, park postavený nad dopravou, a v celé té oblasti jsou sochy, na které jsem si zvykl chodit koukat. Není to muzeum, je to město, které si dalo záležet.

A v neděli se v parcích rozloží farmářské trhy. Bílé stany, ovoce, zelenina, sýry, pečivo, kytky. Nejsou to trhy pro návštěvníky: chodí tam sousedi se psy a s taškami.

Architektura, které jsem si všiml až po týdnu

Conquistadores je z velké části postavené v šedesátých a sedmdesátých letech a je to poznat. Cihla, jednoduché hmoty, dlouhé balkony, dům jako celek, ne jako soubor bytů. Mezi tím pár nových věží, které se tomu buď přizpůsobily, nebo trčí, podle toho, kdo je stavěl.

O celé comuně 11 se v Medellíně mluví jako o architektonickém dědictví, které stojí za ochranu, a když člověk projde tři ulice, chápe proč. Není to hezké ve smyslu historického centra. Je to hezké ve smyslu města, které někdo promyslel a pak se o něj čtyřicet let staral.

Odkud se ta čtvrť vzala

Medellín rostl dlouho jen na jedné straně řeky. Západní břeh byl kraj města: železnice, sklady, průmysl. Comuna 11 se stavěla v polovině dvacátého století jako plánovaná expanze na tuhle stranu a je to na ní vidět dodnes.

Sousední Laureles má radiální půdorys z konce čtyřicátých let, tedy okružní ulice místo mřížky, a bývá připisován malíři a architektovi Pedru Nelu Gómezovi. Conquistadores vzniklo v téže vlně, jen s pravidelnějšími bloky a s tím, že skončilo přímo u řeky.

A právě řeka je ta věc, která se za posledních deset let změnila nejvíc. Dřív to byla dopravní hrana, ke které bylo město otočené zády. V roce 2016 se otevřel Parques del Río, park položený nad dopravou, a z hranice se stal cíl. Od té doby se sem chodí běhat, venčit psy a sedět. Bydlet u řeky v Medellíně dneska znamená něco jiného než před dvaceti lety.

Den ve čtvrti

Šest ráno. Psi, běžci a lidi na cestě do práce. Vzduch má patnáct stupňů a je to jediná část dne, kdy je v Medellíně chladno.

Deset dopoledne. Ulice se vyprázdní, otevřou kavárny, na rozích se rozjedou obchody. Nejlepší doba na práci u okna.

Jedna odpoledne. Menú del día v podnicích kolem a v každém z nich plno. Oběd se tady jí ve stejnou hodinu jako u nás, jen bez spěchu.

Čtyři odpoledne. V mokrém období přijde déšť, spadne za dvacet minut všechno, co má, a je po něm. Lidi se schovají pod stříšky a čekají, protože to je rychlejší než utíkat.

Sedm večer. Hospody na rozích, sousedi před domy, psi podruhé. A přes řeku se rozsvítí město.

Kde se nakupuje a kde se sedí

Všechno je pěšky. Obchodní centrum se supermarketem Éxito, malé obchody na rozích, D1 pro nákup za pár korun, tržnice, lékárny, opravny. Kavárny, kam se dá sednout s notebookem, a hospody, kde po šesté sedí lidi z okolí.

Nejsou tu ceny pro cizince, protože tu žádní nejsou. To je na tom to nejlepší.

Kousek odsud je kampus Pontificia Bolivariana, takže mezi obyvateli je i hodně studentů. Ve čtvrti to je znát: levnější obědy, víc kaváren a večer o něco živěji, než by z toho seznamu vyplývalo.

Bezpečně, a přitom to není kulisa

Cítím se tady bezpečně. Chodím ven večer, nosím batoh, nedělám nic zvláštního a nikdy jsem neměl problém.

Zároveň bych lhal, kdybych napsal, že je to vyleštěné. Na ulicích jsou lidé bez domova. Spí na chodníku, u zdí, pod stříškami. Nikdo je neodklízí a nikdo se kolem nich nechová divně: patří ke městu tak, jako patří ke každému velkému městu na světě.

Mě to nepřestává zajímat profesně. Patnáct let chodím po místech, kde se něco děje, a všímám si věcí, kterých si nikdo nevšímá, protože jsou pořád. Tohle je jedna z nich a nemá to jednoduché řešení ani tady, ani doma. Nepíšu to jako varování před čtvrtí, píšu to proto, že bez toho by ten obrázek nebyl pravdivý.

Co platí a co platí všude: no dar papaya. Telefon v kapse, ne v ruce, v noci se nechat odvézt ke dveřím, na velkých tepnách být pozorný. Zbytek je normální život.

Co si musím hlídat

Hluk z tepen. Avenida 33 a San Juan jsou velké a v bytě do nich to je znát. Byt orientovaný dovnitř bloku je jiný svět než byt do ulice.

Metro není za rohem. Buď přes most na linku A, nebo pěšky na linku B. Deset až patnáct minut chůze, což je v pořádku, dokud neprší.

Přechody. Kolumbijský řidič má na červenou vlastní názor a chodec je v tom sám. Píšu o tom v zápisu o dopravě a v Conquistadores to platí na každé velké křižovatce.

Proč bych si to vybral znovu

Conquistadores je přesně to pásmo mezi El Pobladem a Laureles, o kterém píšu v příručce o Medellínu: klid obytné čtvrti a přitom pořád město. Do centra přes most, do hospod na sedmdesátku, do zeleně k řece, do obchodu za rohem.

Kdyby se mě někdo ptal, kde v Medellíně bydlet, řeknu Laureles nebo tohle. A po dvou týdnech tady si myslím, že tohle je ta lepší polovina odpovědi.