La Ceja

Půl hodiny za El Retirem, o kus výš, o dost větší a úplně jinak živé.

Říkal jsem tomu cestou vesnice a byla to blbost. La Ceja má přes šedesát tisíc obyvatel a je to město se vším, co k tomu patří: ulice plné obchodů, restaurace vedle restaurace, lidi venku. Ne turistické městečko, kde se v šest zavře a zhasne. Město, které si žije po svém a zrovna se nedívá, jestli se koukáte.

Trefili jsme se do neděle a v parku byly trhy.

Trh v neděli je tady instituce, ne atrakce pro návštěvníky. Stánky obsadily celý park a měly úplně všechno: ovoce, zeleninu, sýry, pečivo, kytky, ruční věci. K tomu místní ovocná vína, což je kategorie, o které jsem do té chvíle nevěděl, že existuje.

Kakaový lusk, který vypadá jako dračí vejce

Na jednom stánku měli kakao, ale ne v prášku a ne v tabulce. Celý lusk, jak roste na stromě.

Nikdy předtím jsem ho neviděl a nečekal jsem, že to bude takhle velké a takhle divné. Tvrdá slupka, hluboké rýhy po délce, barva někde mezi žlutou a rezavou. Vypadá to jako vejce z pohádky. Uvnitř sedí boby v bílé dužině a nedá se z toho poznat, že z toho jednou bude čokoláda.

Boby jsou neskutečně intenzivní. Hořká čokoláda bez cukru, jen mnohem víc sama sebou. Kdo si myslí, že zná chuť kakaa z tabulky, tohle ho vyvede z omylu.

Tržnice a ovoce, které jsem neznal

Kromě nedělních trhů má La Ceja i velkou krytou tržnici, a ta je otevřená pořád.

Tam jsem ochutnal granadillu. Vypadá jako maracuja, která povyrostla a zkrotla: tvrdá oranžová slupka, pod ní bílá pěna a uvnitř šedavá rosolovitá semínka. Rozlomí se to rukama jako vajíčko a jí se to lžičkou nebo rovnou vysrkne.

Není to maracuja. Maracuja je kyselá tak, že to trhá pusu; granadilla je sladká, jemná a skoro nekyselá. Kdo maracuju nedává, tohle mu možná sedne.

Káva s výhledem na trhy

Kousek od parku je kavárna, odkud je na trhy vidět shora.

Kafe výborné, sezení venku, palmy, pod nimi celé to nedělní hemžení. Jedna z těch chvil, kvůli kterým člověk odjede osm tisíc kilometrů daleko: nic zvláštního se neděje, jen sedíte a je vám dobře.