Koupil jsem si novou batožinu na plánované vícedenní přechody hor. Po letmém vyzkoušení nejrůznějších batohů v prodejně RockPoint v Brně, ve mně nezapomenutelnou stoupu zanechal Osprey Atmos AG 65L s Antigravity zádovým systémem. Už při vyzkoušení prázdného batohu jsem si byl skoro jistý, že je to systém extrémně povedený, ne-li přímo dokonalý a že to bude ten pravý pro mě!
Nastal tedy čas na první, poloostrou zkoušku. Batoh jsem naplnil základní výbavou. Jednak jsem chtěl otestovat, zda a jak se do něj vše potřebné vejde a hlavně jsem si chtěl vyzkoušet nést pořádnou zátěž. Takže jsem do Atmose nacpal stan, spacák, karimatka, pončo pláštěnka, lékárnička, čelovka, plynový vařič a spoustu dalších (ne)potřebných serepetiček, včetně pár kousků oblečení, konzervy pro psa, nějakého toho jídla do postranních kapes jsem nacpal 2x 2 litry PET s čistou vodou. Vše se vešlo s přehledem a ještě zbylo dost místa. A to jsem dovnitř hodil i spacák, který by mohl být pohodlně zavěšen na batohu z vnějšku. S uspořádáním věcí jsem se příliš nehrál. Spíše jsem to do něj vše tak nějak namátkou v rychlosti naházel.
Prakticky náhodně, prstem na mapě, jsem vybral nějakou testovací trasu. V okolí toho úplně moc není. Takže volba padla na nejvyšší vrchol okresu, Velkou Javořinu (970 m.n.m.). Záměrně jsem nevybral nějakou extra náročnou trasu, ale zase jsem nechtěl parkovou procházku. Oslovil kámoše Jaru, ať se přidá, vzal Bryana a vyrazili jsme do terénu.
Jelikož jsme vyráželi poměrně pozdě, autem jsme dojeli až k Dubu u Kamenné búdy. Batoh o hmotnosti cca 15 kg na záda, vodítko do ruky a vzhůru za výhledy. Nutno podotknout, že nasazování Atmose je zprvu poměrně nezvyk a chce to trochu cviku. Zejména bederní pás je opravdu robustní a pevný.
Nesená hmotnost o sobě zprvu prakticky nedávala znát. Bederní pás je opravdu perfektní a neskutečně pomáhá odlehčit ramenům.
Nahoru jsme šli po NS Javořinská, která má lepší povrch (myslel jsem, že povrchem je šotolina, ale ejhle, silničáři se v poslední době činili i zde a šli jsme tak po nové asfaltové cyklostezce - nebo cyklotrase?). Úplně nedokáži pochopit, proč se v těchto místech a lokalitách asfaltuje. Při stoupání jsme potkali pár skupinek lidí. Prakticky od auta s námi šel zamilovaný mladý pár. Po chvíli se odpojili. K vrcholu zamířili po červené. Nedlouho na to jsme míjeli rodinku. Muž měl na vodítku obrovského vlčáka, který se neskutečně sápal na Bryana. Nevrčel, neštěkal. Ale bylo evidentní, oč mu jde! No a chlap měl co dělat, aby toho divočáka udržel. Šel z toho celkem strach. Prasklou karabinu vodítka jsme zažili už s dobrmanem a pěkné vzpomínky na to nejsou.
Zhruba po třech kilometrech chůze a nějakých 45 minutách jsme dorazili k turistickému přístřešku. Ne, že by to bylo úplně nutné, ale chvíli jsme si odpočinuli. Já jsem do sebe před cestou nestihl nic hodit. A hladový chodím nerad. Dal jsem si v rychlosti celozrnný rohlík a Bryan nepohrdnul miskou vody. Jediné, co jsem z nesené váhy cítil, byla ramena. Ne, že by šlo přímo o bolest, ale ta zátěž na nich šla znát. Nicméně stále se mně batoh nesl nadmíru příjemně. Zastávka trvala sotva 10 min. Čas byl neúprosný a po tmě jsme jít úplně nechtěli.
Vyrazili jsme tedy dál vzhůru až k rozcestí NS Javořinská a modré turistické značky. Zde je další altánek, most a na české poměry docela hezký "vodopád." Zastávku jsme ale nedělali a šli dál. Na lavičce zde ležel starší muž vzhledu poustevníka s mladým, zřejmě vnukem. Od pohledu ten den už něco nachodili a zjevně se chystali na závěrečný sestup. Konečně jsme dorazili ke křižovatce do Strání, kde je další turistickým přístřešek.
Sláva! Přišel čas opustit nepochopitelnou a necitlivě postavenou asfaltovku a vydat se přírodní pěšinkou plnou muld, kamenů a kořenů - cestou hrdinů SNP.
Přiznám se, že prudší výstup terénem jsem pociťoval hlavně v nohou. Přeci jen mít na zádech 15 kg není mým denních chlebem. Nicméně šlo se i tak celkem dobře. Byť tempo bylo samozřejmě pomalejší, než při chůzi nalehko. Bolesti stále žádné a nohy zdolávaly jeden schod za druhým. Minuli jsme se s párem mladých, o kterých jsem psal v úvodu a kteří šli očividně stejnou trasu, jako my, jen opačně. Dostali jsme od nich varování, že nahoře fouká a za oblečené větrovky jsou rádi. Před závěrečnou etapou k vysílači ještě rychlá zastávka na pár fotek. Chrobák jarní si o to vyloženě říkal a Bryan neměl čas protestovat.
Konečně se před námi tyčil vysílač Velké Javořiny a výhledy byly sice fantastické, ale podmínky příliš všední, na nějakou super fotku. Takže jsem cvakl spíše z povinnosti jen pár vrcholovek, aby se neřeklo. Pod vysílačem jsme se krátce zastavili a pokochali výhledem. Kamarád Jara využil i knihu přání. Překvapila poměrně robustní nerezová cedule na tyčce a zaražená do země s nápisem: "Vezmeš si mě!" - snad to dopadlo a romantik se z vrcholu nevracel s prázdnou.
Konečně vzhůru dolů po červené. Tahle cesta je mnohem zábavnější, než vůči přírodě naprosto nepochopitelně a necitlivě postavená asfaltovka. Šlo se stále na pohodu, Ani prudké klesání nebyl zásadní problém.
Tedy jen do chvíle, než mě Bryan zatáhnul! Rozběhnul jsem se z toho prudkého kopce a zastavit se, jó, tak to byl trochu oříšek. Ale povedlo se a zvládli jsme to bez úhony.
Bylo po dešti, takže povrch byl poměrně blátivý a kluzký.
Přístřešek u Bětina Javoru jsme využili na posezení a uvaření rychlého občerstvení. Plynový vařič JetBoil Minimo není jen marketingový hrdina, ale i hrdina skutečný. Vroucí voda na zalití instantního jídla byla hotová za slibovaný čas - v našem případě, sotva dvě minuty. Nějaké těstoviny a ovesná kaše nám chutnaly, ale ani zdaleka ne tolik, jako konzerva plná masa Bryanovi. Ten ji klasicky zhltnul rychlostí blesku! Zbýval poslední, sotva tříkilometrový úsek ke Kamenné búdě. Opět se šlo na pohodu a ani místy dost blátivá cesta nedělala větší problémy. Jen u Bryana bylo jasné, že bude potřebovat jeho tolik oblíbenou sprchu.
Celá trasa o délce přibližně 11 km nám zabrala nějaké 3,5 hodiny včetně zastávek (na pomalejším tempu se projevil nejen těžký batoh, ale i věčně čmuchající Bryan). Musím říct, že jsem těch 15 kg unesl bez větších problémů, bez bolestí či nepříjemných pocitů. Ramena jsem cítil, ale přiměřeně a rozhodně ne vyloženě nepříjemně. Zátěž samozřejmě byla znát, ale Atmos dělal maximum pro to, aby mně od ní pomohl.
Krátký test mně ukázal, že s výběrem jsem nechyboval a že je ATMOS skutečně skvělá volba! Byl to jen rychlý test na lehké trase, takže nechci hned doporučovat. Ale rozhodně, při výběru krosny s objemem kolem 60 l, neopomeňte při výběru zvážit právě Osprey ATMOS AG!
Podrobnosti o trase
- Mapa: https://mapy.cz/s/ceborolanu
- Délka: 10,9 km
- Stoupání: 318 m
- Čas startu: 16:35
- Čas v cíli: 20:00
- Doba: 3,5 hod
- Teplota: 15 - 10°C