V rámci přechodu Bílých Karpat jsem se rozhodl přenocovat přímo na Velké Javořině (970 m.n.m.) - nejvyšším vrcholu tohoto pohoří. A bylo to... naprosto úžasné!
Rozhodně jsem chtěl zvolit lokalitu jižně od vysílače, abych měl výhled na Česko. Z pozice severní je výhled na Slovensko. Chtěl jsem tedy využít zjevně často používané tábořiště až za Pamätníke česko-moravsko-slovenskej vzájomnosti, ale bylo již obsazené. Původně jsem měl za to, že tam je parta mladých. Ráno jsem ale zjistil, že šlo jen o jednoho mladého muže se psem. A nebo ti mladí utekli dříve, než jsem se probudil.
Takže jsem zakotvil blíže vrcholu, u kamene s "básnickou" tabulí. U tohoto kamene, na ploše přibližně 10 x 3 m byl nedávno posekaný pruh louky, takže jsem snad tamní flóru příliš neohrozil.
Při západu slunce tam prakticky nikdo nebyl. Jen nedalecí nocležníci.
Chvíli před západem však krátce po sobě přijela dvě vozidla.
To mě trochu rozhodilo. Vůbec mě nenapadlo, že by na této hřebenové cestě měl být nějaký provoz.
Je zde celkem jasný zákaz vjezdu. Obě vozidla zastavila kousek ode mě. Z jednoho vystoupil postarší "nóbl" pán. Později jsem zjistil, že jde o právníka, jehož koníčkem je fotografování. Prohodili jsme pár slov. Muž měl celkem dobrý přehled o tamních výhledech. Ukázal mně jak Vídeň, tak osvětlené nádraží v Přerově a za ním viditelný Praděd. Lysou jsem poznal i svépomoci. Muž rozdělal stativ, vytáhl fotoaparát i s objektivem snad za 300 000 Kč, udělal pár snímků dalekých výhledů a zase odjel.
Druhý muž zaparkoval nedaleko. Vystoupil z auta, nainstaloval si u něj jakési antény a opět do auta usedl. Pochopil jsem, že jde zřejmě o "radioamatéra" - nebo jak jej nazvat. Také po chvíli odjel. Pak už nastal dokonalý klid.
Původně jsem chtěl spát "pod širákem", ale vítr byl natolik silný a vytrvalý, že jsem to vzdal a postavil stan.
Stavba mého Jurka Atak 2.0 mně zabrala sotva pár minut. Každopádně díky silnému větru jsem dost prochladl a přiznám se, že jsem toto počasí tak nějak dost podcenil. Teplota nebyla nízká, stále bylo 18°C, ale pocitová teplota byla snad jen 8°C. Na zahřátí mně nepomohla hořká káva a ani horká polévka. Nakonec jsem se oblékl do své pončo pláštěnky, které tělesné teplo dokonale izolovala a já se díky ní konečně zahřál.
Pak už jsem si dokonale mohl vychutnávat to ticho, samotu a výhledy. Nechávat volně plynout myšlenky. Po těch za den našlapaných kilometrech a kopcích s téměř 20 kg na zádech, kdy jsem nesl i stativ (zde nutno podotknout, že Osprey ATMOS AG opět nezklamal a neskutečně podržel), jsem byl celkem unavený a tak jsem kolem jedenácté zalehl. Šlo slyšet jen vítr, jak se opírá do nedalekých stromů a trávu šustící o podlahu stanu. Jinak bylo úplné ticho a klid. Celou noc. Nic mě nevzbudilo.
Ráno jsem vstával o půl páté, tedy přibližně půl hodinu před východem slunce. Tou dobou už bylo prakticky denní světlo. V klidu jsem nachystal snídani, uvařil čaj. Skvěle posloužil můj nový pomocník, JetBoil - neuvěřitelně rychlý plynový vařič.
Po snídani jsem nachystal foto techniku a namířil ji směrem k vysílači, kde mělo každou chvíli vyjít slunce. Východ to byl úžasný, překrásný a celé výhledy byly kouzelné. Bylo zcela jasno. Po chvíli se však údolí začala halit do oparu.
Začal jsem balit. Před sestupem jsem se ještě vydal na severní stranu vysílače a pořídil tam pár fotek slovenské strany Bílých Karpat. I tamní výhledy byly fantastické. A pak už jen vzhůru z kopce. Blížil se déšť.
